ERNST WIECHERT (1887 - 1950)

Dílo

Übersetzung: Jindra Reimann, Berlin
 

Do češtiny bylo bohužel přeloženo jen málo Wiechertových děl. Pokud máte možnost, sáhněte po německém nebo anglickém výtisku tohoto východopruského autora. Určitě Vás nezklame. Seznam českých překladů nejdete dole na této straně.

Knihy Ernsta Wiecherta jeho současníky fascinovaly, protože odpovídaly literárnímu vkusu doby. Přispívalo k tomu i kouzlo autorova jazyka. Zabýval se tématy a vyprávěl příběhy, s nimiž se čtenáři – generace narozená po roce 1900 – mohli identifikovat. Protože jeho povídky a novely, ale i některé z jeho románů vycházely i v časopisech nebo denících, seznámila se s nimi široká čtenářská obec. Wiechert napsal také řadu recenzí. I díky tomu se jeho jméno soustavně objevovalo v tisku. Ke změně došlo teprve koncem třicátých let, když fašistický režim označil spisovatele za „Unperson“.

Jaký vliv měly na jeho životní a spisovatelkou dráhu lesy a bible, o tom se spisovatel sám několikrát zmínil. Byla to témata, která se do jeho tvorby stále znovu promítala: literární ztvárnění krajiny a otázky křesťanské víry. Zaměstnávalo ho ale i téma války a jejího dopadu na lidský život. Jeho dílo má však i svá úskalí: sklon k mystifikaci, zpodobnění charakterů vymykajících se normálním měřítkům, útěk do niterného světa. Autor kritizuje pokrokové myšlení, odsuzuje život ve městě a varuje před rostoucím nebezpečím civilizace.

Přes svou mnohostrannost (psal i básně, pohádky a rozhlasové hry) slavil Ernst Wiechert své největší úspěchy jako prozaik. Jeho literární dědictví zahrnuje třináct románů a asi padesát děl menších forem (novely, povídky). Již v raných románech se objevuje jeho klíčové téma: pochybnosti kolem křesťanské víry, která do popředí staví válečnou ideologii, a útěk ze světa, v němž hledající člověk ztrácí orientaci. Většina jeho literárních postav je odsouzena k duševnímu úpadku a fyzickému zániku. Autor do nich promítá své vlastní životní chyby. Trýznivé úvahy patří k jeho hlavním rysům a jsou i motivem řady autorových postav, které žijí nejraději v těsném sepětí s přírodou. Působivé líčení lesů a přírody v jeho prvotině „Flucht“ (Útěk) se táhne celou jeho tvorbou.

Jako válečný navrátilec prorazil Wiechert svým étosem normální literární dimenze. Dokládají to romány „Der Wald“ (Les) a „Totenwolf“ (Vlkodlak), v nichž je autorova zášť vůči revoluci a demokracii víc než zjevná. Zejména román Vlkodlak je kniha v každém ohledu nesmiřitelná. Odehrává se tu příběh degenerované rodiny v jeho východopruské vlasti, prodchnutý národními ideami a místy i glorifikací války. Není divu, že nacionalistické kruhy v polovině dvacátých let soudily, že ve Wiechertovi našly poslušného přívržence. Hákový kříž na obalu knihy v symbolické podobě slunce, který měl charakterizovat staronordické rituály v románu, vyvolal dodatečné pochybnosti o autorově politickém smýšlení.

V této situaci se Wiechert pokusil literárně zdůvodnit svou teorii vykoupení světa, kterou viděl v soucitu. Příběh faráře v románu „Der Knecht Gottes Andreas Nyland“ (Sluha Páně Andreas Nyland) tvořil přechod k nové etapě jeho uměleckého vývoje, protože spislovatel touto knihou definitivně překonal svou zášť. Po svém vydání byl román podroben ostré kritice nejen církevních kruhů. Ernst Wiechert ustanovil, že těchto pět knih, napsaných v období let 1913 až 1925, už nesmí být vydáno jednotlivě. Pokládal je ve smyslu svého vlastního lidského a uměleckého vývoje za překonané.

Novou podobu člověka ztvárnil Wiechert poprvé v knize „Die kleine Passion“ (Malá pašije). Pokračováním tohoto příběhu dospívajícího chlapce je protiválečný román „Jedermann“ (Každý z nás), jehož hlavní hrdina reprezentuje generaci mnoha bezejmenných. Johannes a jeho kamarádi odsuzují válečné vraždění, nevidí smysl v hrdinské smrti za vlast. Jsou pro válku příliš mladí, chtějí žít, mají strach ze svého prvního nasazení na bojišti. Touží po překonání nenávisti a po lásce.

V této tvůrčí etapě se autor pokusil ztvárnit téma ztráty lidskosti spolu se ztrátou a znovunabytím víry.

V období let 1925 až 1933 napsal Wiechert většinu svých novel a povídek, které vycházely v měsíčnících a literárních časopisech. Zde se mu dařilo oslovit stále širší čtenářské kruhy, zejména mladou generaci.

Klíčovým tématem však pro něj zůstalo válečné dění, protože lidské problémy z něj pramenící se stále znovu prolínají do lidského jednání. Generace frontových bojovníků nemohla zapomenout. O knihy s tak aktuálními tématy byl u čtenářů velký zájem. O tom svědčil i úspěch románu „Die Majorin“ (Majorová), v němž se válečný navrátilec má znovu začlenit do ‚válkou nenarušeného‘ měšťanského života, což je také jedno z ústředních témat autorovy tvorby.

Ještě předtím dokončil Wiechert knihu „Magd des Jürgen Doskocil“ (Děvečka Jürgena Doskocila), v níž znovu pronikl hluboko do světa své východopruské vlasti. Tímto románem přesvědčil daleko víc než svými válečnými romány a novelami.

K několika málo pracím, v nichž autor už před rokem 1933 nepokrytě varoval před znepokojivými jevy své doby, patří povídka „Die Gebärde“ (Gesto, z roku 1932). V této krátké próze předjímá autor otřesnou formou pronásledování Židů národními socialisty. Povídka mohla vyjít teprve v roce 1946.

Také „Hirtennovelle“ (Pastýřská novela), jedno z nejpůvabnějších Wiechertových děl, patřila po mnoho let k četbě na středních školách a gymnáziích. Tragický příběh chlapce Michaela líčí duševní trýzeň dospívajícího mladého člověka. Morální hodnota této novely spočívá v postoji formovaném biblí.

Na přelomu let 1938-1939 napsal Wiechert jen během osmi týdnů román „Das einfache Leben“ (Prostý život), autorovo vyznání, jež si své kouzlo zachovalo až do současnosti. Zamítavý postoj k válce, útěk do niterného světa, zápas o otázky víry – všechna tato hlavní témata autorovy tvorby jsou programaticky zachycena v Prostém životě. Wiechertovi přátelé hodnotili jeho Prostý život jako dílo, jímž spisovatel vyjádřil svůj vzdor vůči světu ‚nařízenému‘ nacistickým režimem. Román měl zobrazit protějšek světa, v němž triumfuje moc a násilí a který ubíjí lidskost.

Wiechert sympatizoval s patriarchálním světem, obklopeným aurou minulých staletí. Jeho koncepce ‚prostého života‘ se neobejde bez vědomí jisté výlučnosti: Jen několik málo vyvolených se dokáže zachránit ochodem do ticha a ústraní. I když si autorovy snahy o to, postavit v lidském nitru přehradu proti nelidskosti, zaslouží ocenění, jeho program stáhnutí se do niterného světa zesílil dezorientaci u německého měšťanstva právě knihou o ‚prostém životě‘. Přitažlivost tohoto románu se dá vysvětlit jen politickými a literárními poměry ve fašistickém Německu. Pro občany totalitního státu byla tato kniha nejen neobvyklým darem, ale znamenala i životní pomoc a naději.

V letech 1940-1941 vznikl Wiechertův román „Die Jeromin-Kinder“ (Jerominovy děti), který nejprve nesměl být vydán. Rukopis druhého dílu dokončil autor v roce 1946. Příběh rodiny Jerominových propojil s dobovými událostmi prvních čtyř desetiletí 20. století, jak je zažili především obyvatelé východopruské vesnice Sowirog. Děj příběhu má melancholické ladění. Autor zde vylíčil celou řadu nejrůznějších postav, které svědčí o jeho hluboké znalosti a chápání charakteru mazurských obyvatel, a působivě vylíčil krajinné obrazy. Tento román se stal odkazem, který autor věnoval své vlasti Východnímu Prusku.

Pro Wiecherta bylo morálním závazkem zpracovat v próze, která vznikla po druhé světové válce, témata související s hrůzami uplynulých let. V roce 1946 mohla konečně vyjít jeho novela „Der weiße Büffel oder Von der großen Gerechtigkeit“ (Bílý buvol anebo O velké spravedlnosti) z roku 1937, v níž jde o boj končící obětní smrtí. Z této doby pocházejí také povídky „Der Richter“ (Soudce) a „Die Mutter“ (Matka).

Jeho poslední kniha byla i jeho závětí. Nejen proto, že Ernst Wiechert tušil a posléze věděl, že to bude jeho poslední práce, ale zejména proto, že od jistého okamžiku považoval svou spisovatelskou činnost za poslání.

Román líčí osud barona Amadea po návratu z koncentračního tábora, kam se dostal po udání lesníka. Amadeus se stáhne do ústraní. Pro dceru lesníka a další obyvatele je to zrádce. Nedospělé děvče však zažije těžkou duševní prohru. V této situaci ji Amadeus pomůže a dovede ji k pokoře. Síla lásky překoná zkázu a úpadek.

K nejpůsobivějším místům knihy patří též moudrosti židovského kupce Jakuba, které pramení z životního utrpení, a vyprávění kočího Christopha o vánočních večerech. Další postavou je farář Wittkop, který už nechce zastávat svůj úřad. Dobývá rašelinu, aby děti nemusely trpět zimou. Také práci s rýčem považuje za výraz křesťanství. Podle jeho soudu má Boží slovo mnoho podob, které nejsou vázané církevním řádem. Obraz člověka v románu „Missa sine nomine“ pramení z bible. I když se zde bible prolíná s pohádkou, nachází čtenář odpověď na řadu otázek, které zprostředkují něco z vášně a hloubky autorovy víry.

Wiechert psal román jako těžce nemocný člověk. Už se mu nedostávalo sil na to, aby kniha jako celek dosáhla vyváženosti dřívějších děl. Někteří kritici jí proto dodnes vytýkají dějové klišé. Pro všechny Wiechertovy přátele však „Missa sine nomine“ zůstává odkazem spisovatele, který ve svém posledním díle ještě jednou shrnul své životní názory.

To je stručný popis života a díla spisovatele, který vyšel z ticha východopruských lesů, z mazurské oblasti, která formovala jeho mentalitu a již pokládal za ráj v původním smyslu slova. Ztrátou tohoto ráje trpěl celý život. Svým dílem se po několik desetiletí ‚dotýkal myslí a srdcí‘ čtenářů; nakonec nalezl útočiště v dřevěném stavení u Curyšského jezera, kde zpečetil své rozloučení s životem.

Seznam českých překladů

„Prostý život“  Román, přeložila Jaroslava Vobrubowá-Koutecká, Praha: Kvasnička a Hampl.

„Devečka Jürgena Doskočila“  Román, Praha: Kvasnička a Hampl.