ERNST WIECHERT (1887 - 1950)

Život

Übersetzung: Jindra Reimann, Berlin
 

Myslivna Kleinort (1887-1898)

Ernst Wiechert se narodil 18. května 1887 v myslivně v mazurské osadě Kleinort (Piersławek), tehdy tvořené třemi či čtyřmi selskými dvorci. Ernst tu vyrůstal se svými bratry Walterem a Paulem. Vedle melancholické matky a otce, který byl královským polesným, žily na této samotě jen služebné, dvě vychovatelky a několik domácích učitelů.

V lesích se Ernst Wiechert jako dítě cítil v bezpečí. Poznával tu každodenní život lovců, rybářů a pastevců, vdechoval do sebe zdravého a uzdravujícího ducha přírody. Domov jeho dětství mu také zprostředkoval hodnoty, z nichž čerpal po celý svůj život.

Wiechertovi bylo teprve sedm let, když v roce 1895 zemřel jeho nejmladší bratr Paul na spálu. Matčině přání, aby poklekl u lože nemocného bratra a modlil se za jeho spásu, však nedokázal vyhovět.  

Ve věku jedenácti let musel svůj ráj opustit a odejít spolu s bratrem Walterem do Königsbergu (Královce), kde začali navštěvovat reálku. Do Kleinortu zajížděl Ernst už jen o prázdninách. Ze zážitků získaných při rybaření a lovu se zrodily první verše. Na jaře 1907 utrpěl Ernstův otec na lovu úraz, po němž mu amputovali nohu. To byl konec jeho lesnické profese. Rodina byla nucena opustit myslivnu v Kleinortu. Říše dětství definitivně zmizela. Lesnatou krajinu si však Wiechert uchoval v paměti tak plasticky, že ji později dokázal ve své tvorbě velmi působivě zpodobnit. Děj takřka všech jeho knih se odehrává ve Východním Prusku.

Königsberg (1898-1914)

Kdo jako Wiechert vyrůstal dosud v lesní samotě, pro toho byla už jízda vlakem do hlavního města Východního Pruska velkou událostí. Königsberg, kde začal navštěvovat Královskou reálnou školu, zapůsobil sice na chlapce velkým dojmem, nicméně zde roste i jeho ustavičná touha po rodných lesích. Je konfrontován se základními životními otázkami, ztrácí svou přirozenost a poznává mezi učiteli a spolužáky typy, jejichž rozporuplné počínání u něj vyvolá kritický postoj.  

Wiechert začíná tušit, jakou oběť museli jeho rodiče přinést, aby jemu i bratrovi umožnili návštěvu školy ve městě. Po maturitě v roce 1905 začíná studovat na Albertově univerzitě (Albertina). Nejprve se zajímá o přírodovědné obory, později se věnuje i filozofii a germanistice. V roce 1906 se v Königsbergu seznámil s pobaltským baronem Grotthussem, který hledal vychovatele pro své tři děti. Wiechert se na dva semestry nechává uvolnit ze studií a odchází na Grotthussův statek do Margenu. Když byl Grotthus nucen statek prodat, odchází Wiechert v roce 1907 za baronovou rodinou do Memelu (Klajpedy).

V roce svého působení jako domácí učitel poznal Ernst Wiechert mnoho lidí a osudů. Později se zabýval kritikou bible, srovnávací historií náboženství a etnologií. Základy této činnosti byly položeny právě během pobytu v rodině barona Grotthusse a jeho dobrotivé ženy, kterou mladý učitel pokorně zbožňoval. Vedle vzdělávání ducha zde Wiechert  prožíval atmosféru lidsky cítícího společenství. Mnohé z toho, co do sebe vstřebal v Grotthussově světě, se později promítlo do jeho literárních postav.

Otcův úraz zapříčinil, že se Wiechert s baronem a jeho rodinou musel rozloučit, i když s nimi zůstal ve spojení ještě řadu let. Do Königsbergu se student vrátil teprve v listopadu 1907, protože mezitím musel několik měsíců pomáhat rodičům v hospodářství. Nyní se zaměřil na jazykovědu, literaturu a zeměpis. Podařilo se mu navázat kontakty se svými vrstevníky a začal využívat bohaté možnosti kulturního života v Königsbergu.

Wiechert věděl, co od něj rodiče očekávají, neboť jeho bratr Walter studia nedokončil. Otázka, zda zvolené povolání vychovatele je onen vytoužený cíl, mu však působila starosti. V březnu 1911 složil státní zkoušku. Z úsporných důvodů bydlel opět u rodičů v Peitschendorfu (Piecki). Ačkoliv se mu podařilo uniknout chudobným poměrům, zůstal nešťastným mladým mužem bez perspektivy, soustavně sužovaným pochybami o smyslu svého bytí. Ani jeho zasnoubení s Metou Mittelstadtovou (1890-1929), dcerou lesníka, nedokázalo nastolit jeho vnitřní rovnováhu.

Na jaře 1912 začal vyučovat na hradní škole, kterou sám jako žák navštěvoval. Teprve nyní začal Wiechert pociťovat štěstí svého povolání, které mu umožňovalo být ve styku s lidmi. Nešlo mu jen o zprostředkování vědomostí. Žáci ho respektovali, přicházeli k němu s otázkami a problémy, jimiž se ještě donedávna sám také trápil.

Wiechertovy rodiče se mezitím přestěhovali do lázeňského městečka Cranz (Zelenogradsk) u Baltického moře. Zde si matka v roce 1912 vzala život. Otec se vrátil do Peitschendorfu, kde žil až do své smrti v roce 1937. Hrob jeho rodičů na starém hřbitově zdobí kámen, věnovaný v roce 2000 Mezinárodní společností Ernsta Wiecherta (IEWG).

2. července 1912 se Wiechert oženil se svou snoubenkou Metou. Jejich vztah se nevyvíjel harmonicky. Domácí výchova jeho ženy byla poznamenaná konvencemi, které Wiechert ve své touze po svobodě bez zábran překračoval. Věděl nyní, že bude psát knihy. Tomuto cíli se vedle jeho učitelské činnosti muselo všechno podřídit.

První světová válka (1914-1918)

Vojenské služby zůstal Wiechert dosud ušetřen „pro slabou kondici“. V prosinci se přihlásil do armády jako dobrovolník. Sloužil jen deset dní, pak byl znovu propuštěn pro chronický zánět ledvin. Po ruské invazi nastala nová situace. Na jaře 1915 se Wiechert musel podrobit vojenskému výcviku. Nejevil sice velké nadšení pro vlast, přesto však chtěl jako voják dostát své povinnosti.

Válka v něm budila odpor a pocit promarněného života. Nejvíc ho vnitřně ranil nemilosrdný vojenský dril. Vánoce 1915 prožil Wiechert na východní frontě. V květnu 1916 byl odvelen do tábora u Poznaně, kde se měl zúčastnit školení pro důstojníky.

V té době obdržel čerstvé výtisky svého románu „Die Flucht“ (Útěk), který napsal pod pseudonymem Ernst Barany Bjell. V říjnu 1916 dostal Wiechert pevné zaměstnání v pruském školství. Měl nastoupit jako vrchní učitel na gymnázium, což však vojenská služba znemožnila.

Po svém povýšení na poručíka se Wiechert vrátil na cvičiště poblíž Königsbergu. Stále víc se potýkal s pochybnosti o řádu tohoto světa. V hloubi svého srdce se cítil jako „nevojenský člověk“. Konstatoval: „Byl jsem důstojníkem, ale ne vojákem.“ Během nasazení v Haliči a ve Francii se Wiechert věnoval svému druhému románu „Die blauen Schwingen“ (Modré perutě), který vyšel tiskem v přepracované verzi teprve v roce 1925.

V listopadu 1917 zemřel den po narození jediný Wiechertův syn Ernst-Edgar. Teď už nic ho netáhlo k Metě, která žila u svých rodičů. Válka měla velký podíl na tom, že mnoho manželství ztroskotalo.

Wiechertovi neušel pomalý rozpad armády. Příliš mnoho „občanů v uniformě“ muselo nahradit chybějící vojáky. Poté, co byl dvakrát zraněn, se ocitl ve vojenském lazaretu ve Francii. Během těchto týdnů jeho opovržení válkou zesílilo. Někdejší válečný cíl Německa – zahájit po dosažení vítězství na bojištích novou epochu – ztratil v týdnech vojenského úpadku definitivně svůj lesk.

Kamarádství frontových vojáků se pro Wiecherta stalo bratrstvím smrti. Tento poznatek ho v následujících letech velmi zaměstnával a charakterizoval řadu jeho románů a povídek. Co jemu samotnému na pocitech vlastenectví chybělo, to daroval svým postavám v románech „Der Wald“ (Les) a „Der Totenwolf“ (Vlkodlak). Pokládal za povinnost uctít osud svých kamarádů a zachytit jej ve své tvorbě.

V roce 1918 se Ernst Wiechert vrátil k ženě a otci na Mazury. Ve Frankfurtu zažil počátky revoluce. Jeho protirevoluční výhrady se utvrdily a vedly k naprosto odmítavému postoji vůči nové státní formě v Německu. Pokojný život v rodných lesích nemohl zastřít fakt, že nadcházející léta budou podřízena jiným zákonům, než jaké dosud platily ve staré monarchii.

V únoru 1919 se Wiechertovi konečně opět usadili v Königsbergu.

Zpátky v Königsbergu (1919-1930)

Jako učiteli bylo Wiechertovi zatěžko navázat na předešlý profesní život, přerušený před pěti lety. Než byl v dubnu 1920 povolán na státní gymnázium jako školní rada, vyučoval němčinu v kurzech pro propuštěné vojáky a důstojníky.

V Königsbergu působil Wiechert ještě asi deset let jako vychovatel. Znovu se dostal do styku s životními poměry šlechty, která musela přinést oběti v důsledku revoluce. Pohledy do rodinných osudů přispěly ke ztvárnění literárních postav.

V raných Wiechertových dílech, v nichž se odvrátil od tradičního křesťanství, končí většina jeho protagonistů, posedlých chorobnou vášnivostí, v nicotě, ve zkáze psychické i fyzické. S tímto problémem se ve dvacátých letech musel potýkat sám autor. Zabředl do názorů a náhledů, které ho musely zavést do izolace. Zároveň byly odrazem ztroskotání jeho manželství. Milostná aféra v roce 1923 vnesla do manželského vztahu nový neklid, jeho politické názory byly nato, že působil jako vychovatel, příliš buřičské.  

K překonání krize, kterou byl Wiechert zmítán, nepřispěl ani román „Der Knecht Gottes Andreas Nyland“ (Sluha Páně Andreas Nyland) z roku 1926. Zde se poprvé rýsuje přechod k nové etapě uměleckého vývoje. Románová idea spočívající v úsilí o spasení světa pomocí soucitu však vede jen k novým pocitům viny, od nichž se autor snažil oprostit na cestách (Francie, Švýcarsko, Itálie, Anglie).

Při návštěvě jednoho Brucknerova koncertu v Königsbergu upoutala Wiecherta žena, do níž se ihned zamiloval. Byla to Johanna Margarete Paula Junkerová (1889-1972), žena ředitele obchodní společnosti Hanse Junkera a matka dvou dětí. Meta Wiechertová se pokusila o sebevraždu. Školské úřady obdržely anonymní dopisy, Wiechertovy žáci se začali bouřit. Počínání Wiecherta a jeho milenky, kterou nazýval Lilje, naprosto odporovalo veškerým pravidlům společenské morálky, slušnosti a konvencí.

V březnu 1929 měl Ernst Wiechert pronést závěrečný projev k abiturientům. Cítil tehdy, že je to i jeho rozloučení a že se blíží jeho odchod z gymnázia.

V létě 1929 opustil Wiechert společný byt. Protože mu školské úřady pohrozily přeložením do provincie, podal 1. srpna 1929 výpověď.

Wiechertova duševní rozpolcenost dosáhla vrcholu, když Meta 25. září spáchala sebevraždu. Byla pochována vedle svého syna Ernsta-Edgara na lesním hřbitově v Pfeilswalde (Strzałowo) na Mazurách. Svazek Ernsta a Mety Wiechertových trval přes dvacet let. Meta byla svému muži věrnou a rovnocennou partnerkou. To je zřejmé z jejích dopisů. Proto je nepochopitelné, proč Wiechert ve svých vzpomínkách „Jahre und Zeiten“ (Roky a období) charakterizuje svou ženu jen nevlídnými slovy. Když byl Wiechert za války na frontě, zasloužila se Meta o vydání jeho prvních děl tím, že prováděla korektury a vyjednávala s nakladatelstvími.

V těžkých měsících po odchodu ze školství psal Wiechert různé statě a recenze. Liljin muž odmítl dát se rozvést. Wiechert dostal nabídku nového místa v Berlíně. Literární cena evropských časopisů, kterou Wiechert obdržel v roce 1929 za novelu „Der Hauptmann von Kapernaum“ (Hejtman z Kafarnaumu), byla pro něj zábleskem naděje v jeho rezignaci.

Ernst Wiechert strávil takřka tři desetiletí svého života ve Východním Prusku. Nebyly to kulturní aspekty této oblasti, nýbrž výhradně její příroda - lesy, slatiny a louky, jezera a pahorkatiny, které měly pro jeho tvorbu velký význam. Jako člověk narozený ve Východním Prusku dokázal Wiechert posuzovat život věcně a střízlivě. Měl však i schopnost oddávat se snění, pohroužit se do tajemných a neskutečných pohádkových světů. Měl měkké srdce, dělal ústupky a jen nerad se bránil tvrdostí. Pruské ctnosti jako plnění povinností, sebekázeň a vědomí odpovědnosti mu byly dány do kolébky. Berlín byl pro Wiecherta novou výzvou. Nedalo se také předvídat, jak se bude vyvíjet jeho prozatím nelegální soužití s Liljou.

Berlín (1930-1933)

Roky strávené v Berlíně byly pro Wiecherta krátkým, ale významným intermezem. Na gymnáziu císařovny Augusty v Berlíně Charlottenburgu dostal nové místo jako školní rada. Většina členů učitelského sboru nenáviděla výmarskou republiku a zjevně sympatizovala s ideologií národních socialistů. V třídách, kde učil, se Wiechert pokoušel čelit postupujícímu úpadku morálních zábran. Stále víc se ho dotýkalo, že židovští žáci byli vystaveni většinou skrytým útokům. Jeho učitelské povinnosti výrazně omezily volný čas, který mu zbýval pro spisovatelskou činnost. Dá se předpokládat, že se v této školní atmosféře už od začátku necítil dobře.

Berlínský kulturní život přispěl k tomu, že se mezitím třiačtyřicetiletý Wiechert seznámil s novými osobnostmi. Účastnil se pořadů Fichteovy společnosti a literárních večerů, patřil k nadšeným návštěvníkům koncertů. Zde se zřejmě poprvé setkal s klavíristou a skladatelem Wilhelmem Kempffem (1895-1991), s jehož rodinou ho pak poutalo pevné přátelství.

Pro Wiechertovu literární činnost bylo důležité také navázání kontaktů s novými nakladateli. Jednalo se o nakladatelství v Řezně a Lipsku, později v Berlíně. Záleželo mu na dynamickém nakladateli, který by byl schopen zajistit mu existenci svobodného spisovatele.

Na jaře 1931 se Wiechert seznámil s Gustavem Petzoldem. Ten převzal v Mnichově nakladatelství, které mělo v třetí říši monopolní postavení. Věnovalo se zejména národní literatuře, jíž byl Wiechert nakloněn. Toto nakladatelství vydávalo jeho dílo do roku 1945 a zabezpečilo autorovi po finanční stránce bezstarostný život.

Wiechert byl vždy pilným spisovatelem. Dvě sbírky novel – „Der silberne Wagen“ (Stříbrný vůz) a „Die Flöte des Pan“ (Panova flétna) – náležely k pracím, jimiž si mezitím získal četné čtenáře. I když jeho román „Jedermann“ (Každý z nás) z roku 1931 šel na odbyt nevalně, prosadil se později jako protiválečná kniha. Když román „Die Magd des Jürgen Doskocil“ (Děvečka Jürgena Doskocila) obdržel v roce 1932 vyznamenání, zařadil se Ernst Wiechert k uznávaným autorům své doby. Napsal dosud osm románů i řadu novel a povídek. V jeho tvorbě už nešlo o demonstraci zášti, ale ústředním tématem se stala pravda a spravedlnost, pokora a milosrdenství, nabytí radostné mysli. 

V prosinci 1932 se Ernst Wiechert a Lilje Junkerová konečně mohli vzít. U Wiecherta byla krátce předtím zjištěna tuberkulóza plic, která měla za následek půlroční uvolnění ze školské služby. Wiechert se cítil být dostatečně finančně zajištěn, takže po 22 letech ve službách pruského školství zažádal o předčasnou penzi. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak jeho odchod do penze náhodou spadá do stejné doby jako nástup fašistů k moci. Začíná hledat obydlí v půvabné krajinné oblasti, protože život ve městě mu byl odjakživa proti mysli.

Ambach a Wolfratshausen (1933-1938)

V dubnu 1933 se Wiechertovi stěhují do Ambachu u Starnbergského jezera. Tato bavorská krajina autorovi v mnohém připomínala jeho východopruský domov. Stáhl se do ústraní, ovšem ne natolik, aby se ze světového dění zcela vytratil. Podnikal cesty, na kterých čtenáře seznamoval se svými díly. Tato setkání s čtenářskou obcí výrazně přispěla k rozšíření okruhu jeho ctitelů. Politický vývoj v Německu sledoval s obavami, zvláště když z národně socialistických kruhů zazněly názory, že charakterem svých děl patří k nim. K obratu došlo v červenci 1933, když vystoupil před studenty mnichovské univerzity s přednáškou „Spisovatel a mládež“, v níž sice ještě zdrženlivě, přesto však naprosto jednoznačně formuloval své kritické myšlenky ohledně národně socialistické ideologie. Vyzval mladé lidi, aby jednali v duchu pokory a dobroty. I když se míra jeho opozice držela ještě v mezích, stal se vlivný autor pro fašistický režim potenciálním protivníkem, jehož jednání a chování na veřejnosti muselo zůstat pod kontrolou.

Nelze přehlédnout fakt, že v roce 1933 u Wiecherta ještě převládala určitá ochota ke kompromisu. Ve statích a článcích se staví k některým aspektům národního socialismu kladně. Zamlčel věci, o kterých mu určitě bylo známo, jaká nebezpečí skrývají.

V Ambachu vznikly prózy „Die Majorin“ (Majorová) a „Hirtennovelle“ (Pastýřská novela), které se setkaly s velkým ohlasem. Wiechert zde napsal také knihu vzpomínek „Wälder und Menschen“ (Lesy a lidé) a drama „Der verlorene Sohn“ (Ztracený syn), jehož premiéra v roce 1934 měla jen slabou odezvu.

V roce 1935 požádala národně socialistická kulturní obec v Mnichově Wiecherta, aby v rámci přednáškového cyklu na tamní univerzitě přečetl ukázky ze své tvorby či promluvil ke studentům. Podle pozdější oficiální verze byl Wiechert pozván omylem. Téměř tisíc posluchačů se tak stalo svědky veřejné polemiky s politikou národních socialistů. Je sporné, zda Wiechert tenkrát jednal vědomě s cílem postavit se na stranu ohrožených a rozejít se s vládnoucím režimem.

Na základě těsnopisného záznamu se pak mnichovská přednáška dostala do oběhu v mnoha opisech, přičemž došlo v textu k několika odchylkám. V Německu nevyšla tiskem. Noviny NSDAP podrobily Wiecherta ostré kritice. Byla to doba, kdy mu byla za nacistického režimu vnucena role mučedníka, což vůbec neodpovídalo jeho charakteru. Za Wiechertovým odchodem z Berlína stál pouze úmysl stáhnout ze společnosti do ústraní.

V létě 1936 odjel Wiechert naposledy do své východopruské vlasti, aby navštívil otce krátce před jeho smrtí. Toto dojemné setkání zachytil v jednom ze svých nejkrásnějších esejů s názvem „In der Heimat“ (V domovině). Pozdější generace pojímaly tento text jako rekviem za ztracenou mazurskou vlast. V lednu Wiechertův otec zemřel.

Počátkem prosince 1936 se spisovatel spolu s Lilje a jejími dvěma dcerami nastěhoval do svého nového obydlí (Hof Gagert) v hornobavorském Wolfratshausenu.

V říjnu 1937 dlel Wiechert ve Švýcarsku. Spisovatel Hermann Hesse (1877-1962) a filozof Max Picard (1888-1965) mu tehdy radili, aby se do Německa nevracel. Wiechert však takové rozhodnutí odmítl. Radikální řešení neodpovídalo jeho charakteru, protože jeho odpor proti režimu vyrůstal z důvodů morálních, nikoliv politických.

K anšlusu Rakouska se postavil zamítavě a takzvaného lidového hlasování, které následovalo, se nezúčastnil. Navíc už nechtěl finančně přispívat do sbírky pro zimní pomoc; tyto příspěvky raději poskytl rodině zatčeného pastora Martina Niemöllera (1892-1984). Nacisté už nebyli ochotni trpět mu takové počínání. V květnu 1938 gestapo Wiecherta v jeho domě zatklo.

Ve vazbě (6. května - 30. srpna 1938)

Po domovní prohlídce byl Wiechert převezen do mnichovské policejní věznice. Protože se nedistancoval od protistátních výroků, které mu byly připisovány, byl v červenci internován v koncentračním táboře Buchenwald u Výmaru. Během osmitýdenní vazby byl podroben takzvaným „výchovným opatřením“. Přes veškeré útrapy se s ním zacházelo s určitým respektem. Po smrti Carla von Ossietzkého (1889-1938) se nacistický režim obával reakcí světové veřejnosti. U Wiecherta se od začátku počítalo s časově omezenou vazbou.

24. srpna byl Wiechert dopraven do Berlína, kde došlo k setkání s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Postižen srdeční chorobou se poté spisovatel vrátil domů. V této době píše knihu „Der Totenwald“ (Mrtvý les), která musela na své vydání čekat zahrabaná na zahradě. V roce 1946 vyšla v Mnichově a v roce 1947 ve východním Berlíně. Patřila k oněm prvním literárním dílům, která v poválečném Německu pomáhala při duševní obnově země.

Nazpět ve Wolfratshausenu (1938-1948)

Po návratu domů si Ernst Wiechert uvědomil, že přežije jen tehdy, když zaujme pozici „vnitřního emigranta“, vyhýbajícího se pokud možná veřejnosti. V ústraní, do něhož se stáhl, nebyl osamocen. Bývalí žáci, ale už jen málo přátel, ho vyhledávali, protože důvěřovali jeho slovům a radám.

Wiechert směl zůstat členem Komory říšského písemnictví, a tak byl zákaz psaní a tisku jeho děl zrušen. V lednu 1939 dokončil svůj román „Das einfache Leben“ (Prostý život). Kniha tehdy vyšla díky rozepřím nacistických instancí odpovídajících za oblast literatury a stala se „bestselerem“.

Poté se Wiechert jako autor až do podzimu roku 1945 odmlčel. Pracoval na románu „Jeromin-Kinder“ (Jerominovy děti), ale koncepce tohoto melancholicky laděného rodinného příběhu se nacistům nelíbila. Dokud to válečná situace dovolila, vycházela některá jeho díla v Mnichově. Wiechert nebyl nikde registrován jako „nežádoucí autor“.

Po ničivých náletech na Bavorsko a Mnichov na přelomu let 1943-1944 a po nezdařeném atentátu na Hitlera v létě 1944 očekával Wiechert s rodinou konec války. Ačkoliv měl být odvelen k Volkssturmu, podařilo se mu do poslední chvíle uniknout vojenskému nasazení.

Koncem dubna 1945 pronikly americké tankové jednotky do Wolfratshausenu. Před branou Wiechertova dvora stáli vojáci a důstojníci „nepřátelské mocnosti“, jejíž vítězství si tak toužebně přál. Následovaly neklidné týdny. V září se náhle z Mnichova ohlásil okupační důstojník Eric W. Isenstead. Byl to jeden z jeho bývalých berlínských žáků, který se napříště staral o to, aby se Wiechertovi dostalo zvláštní ochrany.

Podle programu spojenců se poválečné Německo mělo vedle denacifikace podrobit procesu převýchovy na demokracii. Wiechert usoudil, že nadešel čas, aby se slovem spisovatele zapojil do politiky převýchovy. V listopadu 1945 pronesl v mnichovské Činohře svůj „Projev k německé mládeži“, který se však setkal s rozdílnou reakcí. Část válečné generace se distancovala od Wiechertových výroků, jimž chyběla jasná politická a ekonomická fakta. Jeho koncepce obnovy tentokrát přijata nebyla.

Mezitím se ale autorovo jméno objevilo na titulních stranách tisku. V důsledku indiskrétnosti se v létě do nepovolaných německých rukou dostalo memorandum nazvané „Boháč a chudý Lazar“, jež Wiechert sepsal pro americké důstojníky v angličtině. Vznesl v něm masivní výtky proti okupační mocnosti a jejímu postupu, což přivítali bývalí příslušníci nacistické strany, kteří ještě ojediněle působili v německých úřadech. Wiechert měl v úmyslu „dopomoci tomu, aby se idea práva v očích malého člověka hned na počátku neztratila a aby mezi oběma národy bylo navázáno jiné pouto než jako mezi vítězi a poraženými“.

Proč by měl teď mlčet, když šlo jen o to, aby obraz vítězů zůstal čistý? Za půl roku se musel distancovat od svých zčásti přehnaných výtek. Pod nadpisem „O vlku a beránkovi“ otiskl nejdůležitější mnichovský deník článek, v němž Wiechert své dřívější výroky odvolal. Čtenáři teď museli přijmout tvrzení, že Američané jednali dobře, šlechetně a moudře. Toto Wiechertovo „odvolání“ bylo považováno za trapné. V hlavách jeho přátel i protivníků zanechalo zmatek a výhrady.

Ernst Wiechert se v této době musel starat také o navázání kontaktů s novými nakladateli, protože činnost jeho původního mnichovského nakladatelství byla na základě zákona spojenců zakázána. V lednu 1946 převedl Wiechert autorská práva na Kurta Desche (1903-1984), který obdržel licenci pro založení nakladatelství v Mnichově (Zinnen-Verlag Kurt Desch). V tomto později tak úspěšném nakladatelství se Wiechertovo dílo setkalo se značnou podporou. Do měnové reformy v červnu 1948 dosáhly Wiechertovy knihy celkového nákladu 187 000 výtisků, což by bez souhlasu okupační mocnosti bylo sotva možné.

Počátkem roku 1947 směl Wiechert opět cestovat do ciziny. Odjel do Švýcarska, kde se setkal se svým curyšským nakladatelem a rodinou profesora Wartenweilera. Vystoupil zde také s četnými přednáškami. Do jara 1948 navštívil Švýcarsko ještě třikrát. Poté se rozhodl, že Německo opustí. Jeho poválečná činnost se zde ustavičně setkávala s řadou nedorozumění. Navíc se vynořily i problémy v rodině, kde se ubytoval spisovatel Walter Bauer, druh jeho nevlastní dcery Jutty, který se vrátil z ruského zajetí a nechtěl se vrátit ke své ženě. Klid potřebný pro tvorbu omezovaly také soustavné výzvy k poskytnutí přístřeší pro utečence. Ve svém roztrpčení považoval Wiechert definitivní přesídlení do Švýcarska za jediné přijatelné řešení své situace. Protože mu manželé Wartenweilerovi nabídli jako sídlo dvůr „Rütihof“ v Uerikonu, nebylo mu zatěžko se rozhodnout. Lilje Wiechertová svého muže nedoprovázela.

Na jaře 1948 Ernst Wiechert emigroval do Švýcarska, kde se o něj postarali přátelé. Wiechertovo nové obydlí byl dřevěný dům, položený nad Curyšským jezerem. Nikdo nemá právo kritizovat Wiecherta za jeho „útěk“ z Německa. Nevíme, zda ho k tomu nepřiměla předtucha smrti. Za několik měsíců vyšlo najevo, že je nevyléčitelně nemocen.

Na přelomu let 1948-1949 vyšly nejprve jen ve Švýcarsku jeho vzpomínky „Jahre und Zeiten“  (Roky a období), k nimž se literární kritika postavila zamítavě jako dílu příliš patetickému. Počátkem nového roku napsal Wiechert povídku „Die Mutter“ (Matka), v níž se chtěl vypořádat s nedávnou minulostí. Navzdory labilnímu zdravotnímu stavu podnikl v roce 1949 přednáškové cesty do Kalifornie, Holandska a Vídně. Přitom zjistil, že v cizině je ceněn víc než ve své vlasti.

Po návratu do Rütihofu začal Wiechert za trýznivých bolestí pracovat na svém románu „Missa sine nomine“.

Během posledních týdnů svého života trpěl nesmírnými bolestmi. Koncem března byl převezen do curyšské kliniky a operován. Když se v květnu zase vrátil do Rütihofu, byl ochrnutý na obě nohy. Nádor míchy nepřipouštěl naději na záchranu. Bezprostředně před svou smrtí mohl ještě prolistovat čerstvý výtisk románu „Missa sine nomine“.

24. srpna 1950 Ernst Wiechert umírá ve věku pouhých 63 let. Urna s jeho popelem byla uložena na zahradě v těsné blízkosti Rütihofu. Aby k místu jeho posledního odpočinku měli přístup i autorovi ctitelé, nechala Lilje Osternová v roce 1951 urnu přeložit, a to bez vědomí rodiny Wartenweilerových. Wiechertův hrob je nyní na hřbitově v obci Stäfa. Lilje byla pochovaná na hřbitově v Degerndorfu, kde denně vyzvánějí zvony, které obci věnoval její muž.

Životní pouť Ernsta Wiecherta názorně ukazuje, jaké osudové okamžiky přinutily příslušníka jeho generace jednat tak či onak. Svou lidskost si vždycky zachoval. Zanechal nám literární dílo, které se i v naší době setkává s ohlasem a je nadále publikováno.